Barcelona 1992 - plavba první ženské posádky

Účastnice : Jana Eichlerová – kpt.

                   Ing. Olga Vébrové – zástupce kpt.

                   Ivana Lenertová

                   Marta Štrosová – v Bastii vystřídána Marcelou Lintimerovou

Upluto      751,5 Nm

               Plachty 748 Nm

               Motor 3,5 Nm – pouze při některých manévrech v přístavech

 

Loď typ Miton, jméno Diana

Ten nápad vlastně vznikl už dávno při zprávách bulharských jachtařek, že mají vlastní regatu a že ženské posádky tu nejsou až tak neobvyklé. Neměly jsme ale nějak velkou motivaci a tak jsme jezdily s našimi chlapy, a velmi často to vypadalo na lodích jako v rodinných autech – podívej jak máš plachty, kdo to zase vázal ten uzel, jak to držíš to kormidlo – a vůbec, jdi udělat kafe. Víc nás takhle skřípalo zuby. Pak mi ale jednou řekl můj kamarád Petr Zeman – ty už sakra musíš pro sebe na moři něco udělat. A pak, když jsme si uvědomily, že se blíží olympijský rok, bylo všechno jasné. Pojedeme do Barcelony.

Nebylo složité sestavit posádku – Ing. Olga Vébrová, držitelka kapitánského osvědčení stupně B, zkušený námořník a ztělesněný klid, Ivana Lenertová se svými technickými sklony byť bez kapitánského patentu, také ostřílený námořník a velká bojovnice. Jako ideální plavčík mi připadala Marta Štrosová, také s námořnickými zkušenostmi a navíc výborná kuchařka. Ani sehnání lodě nedalo velkou práci. K tomuto vpravdě průkopnickému činu se propůjčil pan Havlíček z Libštátu, který nám svěřil svou Dianu. Je to rychlá lodička, znala ji Ivana i já a byla jsem s ní spokojeny. Při první prohlídce jsme si dohodly změny, které Miloš na lodi udělá a ještě dvakrát jsme se byly podívat, jak mu jde práce od ruky. Všechno bylo v pořádku.

Měly jsme s přípravou spoustu práce, to zná konečně každý, kdo se chystal na měsíční plavbu, nic o oblasti neví¨a nemá na to peníze. Musely jsme sehnat sponzory, dopravu lodi i naši a spoustu věcí okolo. Dívky byly ale už před plavbou perfektně sehraný tým, každá dělala naprosto dokonale co měla a mnohdy hodně navíc.

Koncem června jsme odjely do Livorna a 28. června 1992 jsme se tam nalodily na Dianu, kterou nám sem přivezla předchozí posádka z Janova a vypluly. Ještě v bazénu jsme potkaly legendární Niké, jela vystřídat posádku. Obě lodi pluly na plachty jako jediné a obě měly porouchaný motor. Když jsme pak na Korzice potkali, museli jsme se smát. A to nám ještě vyprávěl kapitán, že posádka byla ryze mužská. Všichni byli už dlouho na moři a jako praví námořníci začali snít o ženské něze když tu najednou proti nim pluje česká loď plný ženských. Měli dojem, že mají vidění a až do půlnoci se chodili dívat, jestli jsme se nevrátily.

Nevrátily, měly jsme jiné starosti. V přístavu jsme si neudělaly deviační křivku a z neznalosti téhle veličiny i poměrů jsme si dokázala splést ostrov Capraia s Elbou, kam jsme mířily. Foukal ideálně silný vítr, setmělo se a v dáli blikal maják z Korsiky. Marta u kormidla radostí výskala, jak lodička krásně jede. Bylo mi v té chvíli všelijak, výsledek úvahy, jak z téhle situace ven byl následující: protože jsme neměly přesné mapy a pro pocit bezpečí nepoplujeme za každou cenu k Elbě, neznáme terén kolem ní, nevíme o možných skaliskách a proudech. Obrátily jsme na protikurs s tím, že pokud jasně rozeznáme maják na Elbě, budeme směřovat k ní, ale přistaneme až ráno. V nejhorším případě budeme ráno severně od ní a pak už se dá něco dělat. Zůstaly jsme u kormidla s Ivanou a pozorně hlídaly každé světlo. Jasně jsme rozeznaly maják na západní straně Elby a změnily jsme kurs k němu. Ve dvě ráno lehnul vítr. Plachty se bezmocně plácaly a Dianě se to slyšitelně nelíbilo. Vzbudily jsme druhou část posádky na vystřídání. S Olgou jsme postavily loď do dryftu a poslaly Martu na oko. Bylo mi jí líto, měla před sebou první noční plavbu a strašně se bála. Ale šla bez protestů, omotala se kolem pacholete a seděla tam téměř až do svítání. S rozedněním se zvedl i vítr a to už seděla u kormidla bojovnice Ivana a prala se s proudem. Pluly jsme podél severní strany Elby do přístavu Marcia Marina. Nemilosrdně jsme byly vyhnány, jel se olympijský trojúhelník a personál v malém přístavu nepotřeboval ani jednu zbytečnou loď. Ivana vzala za startovací sňůru a prasklo pero. V úzkém a skalami chráněném vjezdu jsme si musely poradit s plachtami. Jen v nepatrném větru jsme nyní směřovaly k hlavnímu městu Elby, Porto Feraio. Až k večeru jsme se, obklopeny nádhernou scenérií přístavních skal, vyvázaly u bóje. Ivana se pustila do opravy prasklého pera. Byla to práce zapeklitá., jenže Iva si ví radí skoro s každým technickým problémem. Společně s Martou vykoumaly, že konec pera nahřejí na vařičem a Ivana prasklý konec ohne do náležitého tvaru. Marta sice hudrovala, že jí z kuchyně děláme kovárnu, ale práce se podařila. Bylo jen potřeba zkrátit startovací šňůru, stejně byla nepřiměřeně dlouhá.  Olžina poznámka však i tohle změnila v klad „No vidíš, aspoň s tím nemusíš lítat až na konec paluby.“ První etapa naší cesty je za námi.

Elba je ostrov plný půvabů a příjemných lidí. Nějak nám nešlo na rozum, proč odtud první samozvaný císař Francie utíkal, když tu měl všechno. Historie se ale měnit nedá. Při procházce městem se na nás snesl teplý déšť a tak jsme po zvážení finančních možností zapluly do malé hospůdky na skleničku vína. Vesele jsme švitořily až se nás barman zeptal, jakoužeto řeší mluvíme. Česky – zněla odpověď. Usmál se a řekl: „A jste Češi nebo Slováci?

A proč se chcete rozdělit, když v Evropě už hranice nejsou? Nedokázaly jsme odpovědět.

Ráno jsme musely upravit plachty, vyměnit kosatku, natáhnout kikking a mě čekala deviační tabulka. Když jsem zjistila hodnoty, dala jsem ji udělat pro jistotu ještě Olze. Výsledky byly stejné. Na kurzech východ západ, které budeme potřebovat nejvíc, nám kompas ujížděl o více než 30 stupňů. No nazdar, to si užijem.

V poledne jsme vypluly směrem k západu s cílem dosáhnut Korsiky. Vítr foukal docela příjemně, jenže odpoledne šel spát a totéž dělal ještě k večeru. Rozhodly jsme se přenocovat už ve známém přístavečku Marcia Marina i když jsme na obzoru viděly nekonečný počet stěžňů, které všechny mířily do Marcie. Kyselý pohled člena zdejšího personálu nás tentokrát neodradil. Vyvázaly jsme se u nedělně vypadající rybářské lodi a v duchu se modlily, aby se majitel nerozhodl vyplout před úsvitem na moře. Nestalo se tak a my jsme si v klidu počkaly alespoň na nějaký vítr. Až do poledne jsme se plácaly kolem břehů Elby ve větrném stínu. Na konci ostrova se vítr konečně přikodrcal s nákladem pohonných hmot. Fičely jsme ke Korzice jedna radost a při tom si ověřovaly správnost deviační tabulky. Sedla dokonale. V 7 hodin večer jsme byly před Bastií, jenže vítr si zase postavil hlavu a nechal nás na holičkách před jedním z nejhezčích přístavu Korsiky. Až kolem půlnoci ,3. července, jsme za notného hřmění našeho motoru přistály. Pomohly nám holandské ruce z vedlejší lodi, z mola se ozvala čeština. Byla po osádka Niké, která z Livorna plula rovnou na Korsiku a čekala, že se objevíme. V Bastii jsme zůstaly několik dní, ne že bychom nechtěly vyplout, ale bránil nám v tom mistral, postrach Středomoří. Nevyplouvali ani rybáři a sdělení na kapitanátě bylo lapidární. Ani nevystrkujte nos z přístavu, na moři je zle, lodi se stahují do bezpečí, neměly byste kde přistát. Navíc odtud měla 8. července odjíždět Marta a 9. přijede Marcela. Měly jsme pět dní na odpočinek, lenošení a důkladnou prohlídku města. Přijaly jsme pozvání k prohlídce Niké, poznávaly jsme celou plejádu lidiček a zvířat, hlavně psů. Kamarádily jsme s kdekým, sledovaly jsme pestrý noční život. Naši holandští přátelé nám líčili, jak se skupina výrostků snažila odříznout naši loď. Zabránili jim v tom okolní jachtaři, my nikoliv, únava z posledních dnů před odjezdem byla znát. Spaly jsme i když prý hoši z bujnosti odpalovali dělbuchy. Jedno odpoledne se ozvalo z mola“ Tóbry tén. Byli to starší němečtí manželé, paní měla kdysi co do činění s Čechy a naučila se pár slov. Připluli se svou jachtou z Bonifáckého průlivu a ještě měli oči navrch hlavy. Ve větrné i vodní trysce, kterou průliv představuje, řádil mistral a byly velké vlny. Když jsme jim řekly, že tam právě míří naše lodička, pozvali si na nás posilu. Jak sami řekli, odborníka na Bonifácký průliv – Waltra. Přišli večer – ženy se chytaly za hlavu, s muži jsme řešily technický problém. Walter měl podrobnou mapu, kterou jsme daly okopírovat a z ní a od Waltra jsme se dozvěděly několik verzí trasy. Němci nám poradili i zkratku, ale na první pohled bylo jasné, že bychom musely mít v pořádku motor. Dráha byla úzká a rozhodně by se v ní nedalo křižovat. O výběru ze dvou dalších alternativ budeme muset rozhodnou na místě. Rozhodně nás však varovali před spěchem. Je nutné počkat na dobré počasí a příznivý vítr. Rozloučili jsme se s nimi druhý den ráno u nich na lodi při slavnostní snídani. Večer odjížděla Marta, odplouvali i Holanďané. Vypluly jsme se s nimi rozloučit a také proto, aby se  Marta mohla říct ahoj moři. Z kajuty se ozývalo mocné popotahování nosem, jak to Martě přišlo líto. „Já jsem netušila, že to bude tak těžký“, naříkala.  Holandská a naše loď pluly chvíli vedle sebe, ale pak se naši nizozemští přátelé začali vzdalovat. Popřály jsme jim dobrý vítr do plachet a vrátily se do Bastie.   Vypravily jsme Martu, naložily ji dojatou do féry a zamávaly z mola. Přístavní pes, který s ní chtěl odjet, nebyl vpuštěn na palubu. Martino halekání jsme slyšely, i když nám hrálo za zády několik kapel.

Ráno 9. července přijela Marcela, naložily jsme ji jak balík do lodí a hurá s ní na moře. Na cestu nás vyprovázely melodické bastijské zvony. Příď lodi zamířila na jih, smířily jsme s noční plavbou. Vál vcelku příznivý vítr, ale v noci se mu do tance moc nechtělo a tak šel způsobně spát. Spadl opar a z mlžného okolí se najednou začal ozýval lodní motor. Neviděly jsme žádná světla, ta naše byla taky jako bludičky a tak jsme radši svítily do plachet. Dunění motoru se přibližovalo a najednou osvítil naši Dianu reflektor. Vojenská loď se sunula kolem nás na vzdálenost několika metrů. Asi nás vojáci zachytili na radaru díky odrážeči. Vítr vstával až druhý den v 10 dopoledne a do pěti nás donesl do přístavu Solenzara. Bleskově u nás byli výběrčí a chtěli buď peníze nebo papíry od lodi. Zvolily jsme placení hned, ale prozíravě jsme se vyzbrojily suvenýry věnovanými Textilanou. S ženskou diplomacií jsme požadovaný obnos sice zaplatily, ale hned jsme jim pověděly, že tahle osádka je premiérová a s patřičnou pompou jsme je obdarovaly. Vyplatilo se to. Druhou noc nám věnovali na účet přístavu. Měla jsme představu, že ráno odplujem, ale na moře se opět vydal pro nás nebezpečný mistral. Bazén v Solenzaře je malý a odpolední přihrčení mistralu už mávalo s loděmi v protilehlém koutě přístavu zatímco my jsme stály v klidu. Sám šéf přístavu se přišel podívat, jestli jsme v pořádku a my jsme mu zato předaly gratulaci celé posádky k blížícímu se svátku Francie. Patriotičtí Francouzi nás od té doby zdravili na dálku i ve dveřích do koupelny. Vítr se do rána uklidnil a my jsme měly konečně den, na který jsme čekaly. Vypluly jsme. Diana si to uháněla stále k jihu. V Bonifáckém průlivu jsme zvolily sice tu nejdelší, ale nejbezpečnější trasu. Je to dráha námořních lodí, dobře značená, opravdu bez nebezpečí. Vpluly jsme mezi Korsiku a Sardinii osvětlenou odpoledním sluncem. Plavba se dala nazvat jachtařskou smetánkou, vlny nebyly příliš vysoké, pluly jsme bez nesnází a měly jsme radost. Naše trpělivost se vyplatila. K večeru jsme viděly tu nejkrásnější scenérii Korsiky. Bizardní tvary skal roztroušených v moři a nad nimi na skalnatých útesech domy, vypadající v zapadajícím slunci jako nahaté. Hra slunečních paprsků měnila barvy skal i moře každou minutu. Do přístavu jsme vpluly na slabounký vítr v 9 večer, 13. července. Byla parádní plavba. Byly jsme unavené, ale nadmíru spokojené. Nejnebezpečnější úsek plavby jsme měly za sebou. Byl předvečer státního svátku Francie. K nebi letěly z bonifácké citadely barevné girlandy

ohňostrojů, ale to už tři čtvrtiny posádky spalo. I já jsem vnímala v polospánku udivené výkřiky Francouzů nad naší vlajkou. Francouzský státní svátek jsme strávily s Francouzi a vypluly jsme až 15. července. Byl to totální průšvih. Z úzké zátoky a v hustém provozu jsme nemohly vyplout na plachty a motor tradičně stávkoval. Vedlejší italská jachta nám chtěla pomoci, vytáhnout nás na moře, ale naše kotevní lano bylo překryto dalšími dvěma. Nemohly jsme s kotvou hnout, musely jsme se od spěchajících Italů odvázat a zůstaly jsme bezmocně stát uprostřed zátoky. Jedno lano se nám podařilo odstranit, druhé bylo francouzské jachty. Francouzi, když viděli že jsme v nesnázích, vypluli a pomohli nám kotvy rozmotat. Při tom stále pluli s námi, dokud nebylo všechno v pořádku. Pak lano přehodili na vyjíždějící další francouzskou loď a popřáli hodně štěstí. Budeme ho potřebovat. Dokud nedoplujeme do Španělska, nedotknout se naše nohy země.

Předpověď byla příznivá a vítr skutečně foukal. Musely jsme ale nastoupat podél Korsiky na sever, abychom mohly nabrat správný směr. Kolem půlnoci šel vítr zase do kanafasu a my jsme zase poslouchaly bezmocně se plácající plachty. Zato jsme zcela jasně slyšeli pořad českého rozhlasu a nějaký příboj. Tma ale byla tak velká, že jsme nerozeznaly, co by to mohlo být. Ráno jsme ve zvedajícím se oparu zahledly severozápadní výběžky Sardinie a viděly jsme je ještě dva dny. Nemohly jsme se odpíchnout. Nemyslely jsme na to, že čas letí, koupaly jsme se, četly Scarlet, klábosily. Vítr občas foukl, spíš abychom věděly, že ještě nějaký je a šel si zase zdřímnout. Po několikadenním běsnění byl unaven a dával to patřičně znát. Aby srovnal asi deficit boha větru, vytáhl na nás své trumfy Neptun a ukázal nám svou říši. Kolem lodi jsme měly téměř stále delfíny. Jednoho dnes nás ráno navštívil zasmušilý obrovitý rejnok manta, jehož jsem původně měla za hadr. Až když se zvedla nad hladinu křidélka, došlo mi, co je to za návštěvníka. Jeho jméno jsme vyčetly z atlasu, který jsme si prozíravě vzaly sebou. Bez něj bychom nevěděly, s kým jsme měly tu čest. Pod lodí jsme měly své lodivody, ale háček s nejrůznějšími laskominami trpělivě ignorovali. A byla to velká klika, až později jsme se dozvěděly, že chytit a sníst lodivoda přináší smůlu. V noci občas vítr zesílil a pak byla dvouhodinová služba pod obrovskou nebeskou bání skutečnou lahůdkou. Některé dny jsme neviděly žádnou loď, pohybovaly jsme se mimo lodní trasy. Ale to neubíralo na stále dobré náladě. Když nebyl vítr, tak jsme si aspoň  udělali něco dobrého k jídlu, nalily si skleničku vína, podrbaly o našich mužských protějších doma. Mužské prognozy, že se během týdne pohádáme a nebudeme spolu půl roku mluvit, stále nevycházely. Jednu noc na nás Neptun vytáhl esového krále – žraloka. Holky se zrovna střídaly u kormidla a já jsem slyšela – ten delfín je ňákej útočnej, furt tluče na kormidlo. Já na něj posvítím. Pak se Ivana hrnula do kajuty a mé zlé tušení se potvrdilo. Ráno jsme ho zase podle atlasu identifikovaly. Žraloun modravý, s nímž si není co začínat. Lidi má docela rád. Ve stále slabém větru jsme se plazily stále na západ. Šlo to někdy i zčerstva, ale jen zřídka. Jeden den jsme urazily za 24 hodiny 18 mil. Diana se ploužila stříbrným mořem, jenom občas rozehraným nějakým větříčkem. Téměř každé ráno jsme viděly hejna létajících rybiček. Jejich pohyb vydává podobný zvuk jako švitoření vrabců. Pátý den na moři se přeci jen rozfoukalo, vítr dosáhl třetího stupně, nic moc, ale nás to byl uragán. Moc jsme si libovaly. Vtom se od kormidla ozvalo – pojďte se podíval – proti nám v moři plula čtyři obrovská těla s typickými gejzírky. Kde se ve Středozemním moři vzaly velryby, to nikdo neví, ale byly tam a jejich přítomnost potvrdila později i následující posádka. Pluly proti nám a my jsme byly naprosto bezmocné a odkázány na jejich instinkt. Co kdyby byla některá s nich zvědavá a Dianu podrobila kontrole. Olga prozíravě stáhla z paluby větrající se spacáky a zavřela přední lukr. Mě se dotázala, jestli mám připravenou světlici. Marcela začala nafukovat záchranný člun a Ivana bez hnutí seděla u kormidla. No a já jsem hledala světlici pro případ zvýšené zvědavosti velryb a následků jejich počínání. Když jsem ji našla, byl u ní návod v ruštině, kterak obsluhovat expozimetr. Velryby naši Dianu obepluly v uctivé vzdálenosti, nám se ze srdcí odvalila hora. Pak jsme si celé odpoledne četly nahlas zásady záchrany lidského života na moři. Pokud bychom měly splnit všechny požadavky a zásady při ztroskotání plavidla – jako že se máme před opuštěním lodi napít a najíst, obléknout a pak v klidu jen s nejnutnějším vybavením nastoupit v záchranné vestě do člunu, musely by si velryby při čekání nudou okousat ploutve.  

I když vítr foukal celou cestu z Korsiky do Španělska jen sporadicky, neměly jsme na nudu čas. K večeru dalšího dne vykoukla Marcela z kajuty – jů koukej. Přímo k nám letěla těsně nad vodou stíhačka a těsné blízkostí naší Diany začala šplhat do oblak. Kormidelní páka mi vypadla z ruky a pusa zůstala otevřená. Následný zvukový efekt rozdrnčel Dianu do všech částí. Pilot nalétával znovu a mával křídly. Ježíšmarjá, jestli nám ten blbec urazí stěžeň, tak to můžeme zabalit, vypadlo ze mě. Naštěstí se netrefil. Další den k večeru se začalo zatahovat a měsíc se obalil nic dobrého nevěštící coronou. Nad námi bylo čisté nebe, ale na obzoru se blýskalo. Začal se zvedat ostrý vítr a bylo jasné, že jdeme do boje. O půlnoci jsme měnily plachty za bouřkové. Vítr sice foukal, ale vlny se zatím nezvedly, ty přijdou později. A skutečně – dobře čtyřmetrové vlny vypadaly vedle Diany jako hrozivé hory. Šplhaly jsme na ně někdy k přídí nad hlavou. Vítr se ustál na šesti stupních, naštěstí nesílil. Kolem poledne jsme viděla mezi vlnami kousek plachty jiné plachetnice, loď však vidět nebylo. Uvědomila jsem si, jakou jsme měly kliku, že jsme kolegu jachtaře nepotkaly v noci o něco blíž.

Až téměř do večera jsme měly na bouřkové oplachtění, pak se vítr zvolna utišil a mohly jsme vyměnit plachty. Vlny ještě trochu divočily, ale ráno bylo moře vymetené jako rybník. Jako by se nic nestalo. Odpoledne jsem seděla u kormidla, dívky po náročné moci spaly. Najednou jsem rozeznala zemi. Vítr se trochu zvedl a holky se začaly budit. Pojďte na palubu, hulákala jsem. Z lahve šampaňského vylétl špunt. Byl čtvrtek, čas po léta vyhrazený přátelskému posezení s kamarády. Hurá holky, jsme tady. Moje výpočty mířily vlivem přestálé bouřky asi 10 mil na jih od Barcelony. Když se rozsvítily majáky, mrkal ten nejbližší barcelonskými světly. Zmýlily jsme se na trase dlouhé z Korsiky 328 Nm o 5 mil. Zamířily jsme radostně k Barceloně. Byla už téměř tma, když jsme dopluly před přístav. Z olympijského přístavu vyplouvala jedna loď za druhou – Španělé se radovali, zítra začíná v jejich městě olympiáda. Byli rozradostnění natolik, že bylo nebezpečné přistát. Uhýbaly jsme rozjíveným námořníkům jak to jen šlo, intenzita našich světel nebyla valná a tak jsme radši vypluly znovu na moře. Ráno jsme byly opět mimo dohled pevniny, ale to nevadilo. Uchránily jsme naši statečnou Dianu před blázny, kteří by nám ji v tom mumraji mohli poškodit.

Zamířily jsme do nejbližšího přístavu Estartit. A opět ohraná písnička. Před polednem si šel vítr dát šlofika a zapomněl vstávat. Bohužel mu došel dech, když jsme byly v soutěsce mezi skalními stěnami a k jejímu projetí nám chybělo asi 10 metrů. Proud nás začal snášet ke skalnímu útesu a nám nezbylo nic jiného než nastartovat lidskou sílu. Popadly jsme pádla a vytáhly Dianu z průšvihu vlastními rukama zase na moře. Nebe se začalo mračit a vypadlo to na další noc na moři. Pak ale přece jen trošku fouklo a my jsme už konečně zamířily do přístavu. Vjezd do něj se nám vzhledem k směru větru vůbec nehodil, musely jsem v něm křižovat potřebovaly jsme každý čtverečný centimetr plachty. Pomalounku polehounku jsme se dostávaly do bazénu. Ivana u kormidla, Olga a já u plachet. Do všeobecného napětí zařvala Marcela – jé támhle běží kůň. Ivana aniž by mrkla brvou, řekla – já se na něj pak půjdu podívat. Uzounký vjezd a kamenitá mola kolem vzbuzovala husí kůže. Praly jsme se o každý metr. Netrpělivá Marcela neviděla pořádně do přístavu a nadzvedl kosatku. Dáš ji dolů, zaznělo ze tří hrdel. Ale to už jsme byly téměř ve středu bazénu. Zbývalo jen pár metrů, kotva letěla do vody. Přistát nám pomohly německé ruce z vedlejší jachty. A Němci se hned začali vyptávat. Když jsme jim řekly, odkud jsme a odkud plujeme, chvíli na nás vyjeveně zírali a pak nám podali čtyři lahve skutečně studeného piva. Z mola na nás pokřikovali výběrčí, v půl desáté večer chtěli peníze. Neměly jsme španělskou menu, takže nad tím mávli rukou a odvedli nás do námi hledané koupelny. Po téměř 10 denním pobytu na moři skončila naše cesta zcela prozaicky v bílé mramorové koupelně pod sprchnou. Nohy jsme měly ještě trošku gumové, ale chodily jsme po pevné španělské zemi, kam jsme chtěly doplout. Plavba první ženské námořní jachtařské posádky skončila.

Na závěr toho ani moc není. Dokázaly jsme, že i ženské si umí poradit na moři leckdy i v zapeklitých situacích. V posádce nevznikl jediný konflikt, bylo nám spolu dobře. Posádky výborně snášela nekonečná bezvětří, nepropadala panice a stále měla dobrou náladu. Prostě se z nás stal tým, který odvedl dobrou práci. A to je všechno.